Menhiry v prehistorii přední Asie.
Biblické zprávy o menhirech doby bronzové a rané doby železné, poukazují na
přežívající umění vztyčování menhirů v rámci polomýtické a dílem historické
tradice, z dob o nichž nemáme ve střední a západní Evropě žádné písemné
prameny.
V knihách Tóry a dalších textech biblických, lze nalézt různé účely a popisy
massebót, vztyčených menhirů a kamenných stél.
1. Jákob v bethelu (Geneze 28,10-22,31,13.), menhiry jsou branou Elohim.
2.. Gilead, Geneze 31,43-54, nebo hranice mezi Jákobem a Lábanem (tamtéž 51-
52),
3.Ráchelin hrob Gen. 35,16-20 mezi Bethelem a Efratem, menhir pohřební a
pamětní.
4. Menhgir v Samaří, zasvěcený bohu války a moci Baalovi, který byl dovezen
z původního stanoviště do chrámu v Samaří, (II.král.,3,2 a 10,27),
zasvěcenému Baalovi.
5. V Jeruzalémě měl stát menhir na hoře Olivetské (2 král. 23, 13-14).
6. Emek hanmelek, královské údolí v 2. Samuelově 18,18, jako pamětní menhir
na u hromu Abšaloma.
7. Ve svatyni Jahveho (jhvh, q-v-m), Jozue v městě Šekemu, postavil široký
menhir.
8. Massebót - menhiry ve fénickém městě Tyru (Ezechiel 26,11), asi zasvěcené
některému z pánů hmoty (baalovi).
9. Obelisky v egyptské Heliopolis (Beth šemeši), městě Slunce) v Jeremiášovi
43,13.
10. V časech vlády Rechoboáma, krále a syna Šalamounova měli lidé uctívat u
menhirů postavených pod stromy (1. král. 14,23, 2 král. 16,4, 17,10).
Tyto a další zmínky o moci menhirů a posvátných stromů a hájů v knize knih,
ukazují na velký vliv a oblíbenost těchto zesilovačů vyšší nad-kosmické moci
a slávy v mnoha zemích a u řady národů a kmenů pravěku.
Menhiry a megality doplňovalo tajemství jeskyní, prostředí pro meditaci a
násobení velkých duševních sil.
Mé-árah, jeskyně, byla místem kde se měly projevovat machpelach, jeskynní a
propastné podzemní síly podsvětí (šeolu).
V jeskyni Endor se král Saul zůčastnil vyvolání ducha proroka Samuela, jenž
mu předpověděl strašnou porážku z rukou vojska filištýnů.
Na druhou stranu je tu jeskyně Choréb, v níž se setkal Elijáš prorok s
hlasem věčného a tento prožitek nese podobné rysy jako prazvuk při probuzení
hadí síly tibetských mistrů.
Podzemní síly modelují na svém povrchu poháry pro obětiny, závrty a
prohlubně jako je Micpach, Gibeón, Zorach, útvary na hoře Nebo (Névo), Gátu,
En-rogélu, či Anarothu.
Tyto přírodní útvary, sběrače nebeských vod požehnaného deště, místa pro
úlitbu a spojení s hojností, jsou dodnes předmětem sporů mezi geology a
archeology, jakož znalci srovnávacích náboženství, neboť se u přírodního
útvaru již těžko zpětně dokazuje jeho pravěké obětní využití.
Mezi podstatné objekty úcty patřilo vzývání a ustanovení ochránců
nejcennější tekutiny světa, čisté a léčivé vody pramenů, jimiž dle Nehemjáše
11,29 a knihy Jozue 15,7, byli Ŕammón (en-rimmón) a Šamaš (en-šemeš), bohyně
Slunce. ¨
Geneze (14,7), ještě uvádí pramen rozhodnutí (en-mišpat).
Bohyně Slunce, posilovala původně jako samostatné božstvo, později možná
jako služebný génius Boha, ochránce pramenů a míst.
Takový pramen, u nějž byl vztyčen menhir nebo zasazen posvátný strom, místo,
kde se shromažďovala bratrstva pečující o moc studánky a zřídla vody, měl
nedozírný význam, již kvůli patrnému rozdílu mezi vodou posvěcenou a vodou
nepožehnanou takovou silou.
Prameny vyvěrající pod horami, vrcholky pohoří, mezi skalami, jako
nejcennější hodnota podzemních sil, s jejich odvrácenou tváří jeskyní a
propastí, byly vyvažovány kultišti (bamot) na vrcholech hor.
Na horách se zjevovala nižší či vyšší božstva, jako Jahveh na Sinaji, Adad
na horách Libanonského pohoří, Baal na hoře Gerizim, Baal Berith v Šekemu,
vznešené poznání na hoře Nebo.
Temeno hor je bamah, vysoké místo pro setkání s božstvem, místo doteku nebes
a země, kde se vybíjely strašlivé síly hromu a blesku.
KRAJINA BYLA PRO PRAVĚKÉ ZASVĚCENCE CELKEM ZOBRAZUJÍCÍM NEBE NA ZEMI A PODEL
TOHO BYLO ROZHODNUTO O HODNOTĚ A ZASVĚCENÍ MÍST OD PODSVĚTNÍCH MOCNOSTÍ PO
NEBESKÁ ZJEVENÍ.
přežívající umění vztyčování menhirů v rámci polomýtické a dílem historické
tradice, z dob o nichž nemáme ve střední a západní Evropě žádné písemné
prameny.
V knihách Tóry a dalších textech biblických, lze nalézt různé účely a popisy
massebót, vztyčených menhirů a kamenných stél.
1. Jákob v bethelu (Geneze 28,10-22,31,13.), menhiry jsou branou Elohim.
2.. Gilead, Geneze 31,43-54, nebo hranice mezi Jákobem a Lábanem (tamtéž 51-
52),
3.Ráchelin hrob Gen. 35,16-20 mezi Bethelem a Efratem, menhir pohřební a
pamětní.
4. Menhgir v Samaří, zasvěcený bohu války a moci Baalovi, který byl dovezen
z původního stanoviště do chrámu v Samaří, (II.král.,3,2 a 10,27),
zasvěcenému Baalovi.
5. V Jeruzalémě měl stát menhir na hoře Olivetské (2 král. 23, 13-14).
6. Emek hanmelek, královské údolí v 2. Samuelově 18,18, jako pamětní menhir
na u hromu Abšaloma.
7. Ve svatyni Jahveho (jhvh, q-v-m), Jozue v městě Šekemu, postavil široký
menhir.
8. Massebót - menhiry ve fénickém městě Tyru (Ezechiel 26,11), asi zasvěcené
některému z pánů hmoty (baalovi).
9. Obelisky v egyptské Heliopolis (Beth šemeši), městě Slunce) v Jeremiášovi
43,13.
10. V časech vlády Rechoboáma, krále a syna Šalamounova měli lidé uctívat u
menhirů postavených pod stromy (1. král. 14,23, 2 král. 16,4, 17,10).
Tyto a další zmínky o moci menhirů a posvátných stromů a hájů v knize knih,
ukazují na velký vliv a oblíbenost těchto zesilovačů vyšší nad-kosmické moci
a slávy v mnoha zemích a u řady národů a kmenů pravěku.
Menhiry a megality doplňovalo tajemství jeskyní, prostředí pro meditaci a
násobení velkých duševních sil.
Mé-árah, jeskyně, byla místem kde se měly projevovat machpelach, jeskynní a
propastné podzemní síly podsvětí (šeolu).
V jeskyni Endor se král Saul zůčastnil vyvolání ducha proroka Samuela, jenž
mu předpověděl strašnou porážku z rukou vojska filištýnů.
Na druhou stranu je tu jeskyně Choréb, v níž se setkal Elijáš prorok s
hlasem věčného a tento prožitek nese podobné rysy jako prazvuk při probuzení
hadí síly tibetských mistrů.
Podzemní síly modelují na svém povrchu poháry pro obětiny, závrty a
prohlubně jako je Micpach, Gibeón, Zorach, útvary na hoře Nebo (Névo), Gátu,
En-rogélu, či Anarothu.
Tyto přírodní útvary, sběrače nebeských vod požehnaného deště, místa pro
úlitbu a spojení s hojností, jsou dodnes předmětem sporů mezi geology a
archeology, jakož znalci srovnávacích náboženství, neboť se u přírodního
útvaru již těžko zpětně dokazuje jeho pravěké obětní využití.
Mezi podstatné objekty úcty patřilo vzývání a ustanovení ochránců
nejcennější tekutiny světa, čisté a léčivé vody pramenů, jimiž dle Nehemjáše
11,29 a knihy Jozue 15,7, byli Ŕammón (en-rimmón) a Šamaš (en-šemeš), bohyně
Slunce. ¨
Geneze (14,7), ještě uvádí pramen rozhodnutí (en-mišpat).
Bohyně Slunce, posilovala původně jako samostatné božstvo, později možná
jako služebný génius Boha, ochránce pramenů a míst.
Takový pramen, u nějž byl vztyčen menhir nebo zasazen posvátný strom, místo,
kde se shromažďovala bratrstva pečující o moc studánky a zřídla vody, měl
nedozírný význam, již kvůli patrnému rozdílu mezi vodou posvěcenou a vodou
nepožehnanou takovou silou.
Prameny vyvěrající pod horami, vrcholky pohoří, mezi skalami, jako
nejcennější hodnota podzemních sil, s jejich odvrácenou tváří jeskyní a
propastí, byly vyvažovány kultišti (bamot) na vrcholech hor.
Na horách se zjevovala nižší či vyšší božstva, jako Jahveh na Sinaji, Adad
na horách Libanonského pohoří, Baal na hoře Gerizim, Baal Berith v Šekemu,
vznešené poznání na hoře Nebo.
Temeno hor je bamah, vysoké místo pro setkání s božstvem, místo doteku nebes
a země, kde se vybíjely strašlivé síly hromu a blesku.
KRAJINA BYLA PRO PRAVĚKÉ ZASVĚCENCE CELKEM ZOBRAZUJÍCÍM NEBE NA ZEMI A PODEL
TOHO BYLO ROZHODNUTO O HODNOTĚ A ZASVĚCENÍ MÍST OD PODSVĚTNÍCH MOCNOSTÍ PO
NEBESKÁ ZJEVENÍ.