Menhir, transformátor vědomí? Měnič osudu?

Vědomosti a zkušenosti ohledně vztyčení menhiru mohou využívat znalostí z oboru archeologie, mineralogie, etnologie, historie, srovnávací religionistiky, antropologie, studia šamanismu a mysticismu, jakož z dalších, hraničních oborů vědeckého poznání. Jinak hrozí pouhý esoterní romantismus a představa, že  samotné umístění kamene, byť parapsychologicky vnímaného účinku na okolí, je totéž jako patrně složitý proces obřadů, formulí, slavností, posvátných tranzových tanců, uměleckých a stavitelských počinů a výběrů vhodného místa, který musel takové konání megalitické civilizace doprovázet.
Tím však možnost dosahu vědeckého racionalismu končí, protože nelze význam a působení menhirů a megalitů obecně, jakožto jedněch z nejstarších chrámů světa, vykládat jen piezoelektrickými vlastnostmi stojícího kamene, magnetickými anomáliemi a jinými, do pout fyzikalismu svázanými teoriemi. Nevíme totiž, zdali gravitační nebo magnetické výkyvy, mnohdy prý související s kalendářem magickým, nejsou způsobeny oněmi metafyzickými, inteligencí obdařenými jsoucny, jimž lidé přinášeli oběti, vzývali je a obávali se jich.
Dochované celky védských knih a obřadnictví starověkých bráhmanů dokazují takový důraz na sebemenší chybu při opakování evokačních formulí, tvorbě cihel obětního oltáře s mantricky uděleným jmény, hnětení obětních nádob, výrobě zlatých talismanů a dalších prostředků, nutných pro jágja rituály, že snesou porovnání s požadavky na přesnost leckterých novodobých průmyslových vývojových laboratoří, samozřejmě na úrovni své doby.
V jižní Indii se ve státě Karnátaka dochovaly bráhmanské tradice, které doposud konají tři až čtyři tisíce let starý obřad agničajana (agnichayana), což lze vyhledat na kanálu youtube.  Průběh obřadu ukazuje na pečlivý výcvik kněžské kasty zasvěcenců, bráhmana, vipra, kteří po celé generace vylaďují svůj rodový karman, založení tak, aby mohli být spojovateli mezi světem lidské jsoucnosti a světem bohů a kosmických jsoucen.
Obřad ohně - agnihótrah přežil jako zjednodušený púdžah skrze období buddhistické až do hinduismu s osobním absolutním božstvem (íšvarah, Šiva, Višnu, Déví, Ganapati, Súrja). Proto mnozí bráhmané po celá staletí uchovali védská písma a jejich zasvěcení, což je světový feonomén, kterému se mohou jakž takž rovnat čínské kořeny taoismu a nebo talmudický judaismus, jenž již samozřejmě od zkázy chrámu v Jeruzalémě, ohnivé oběti Bohu (Jhwh, Adonaj, El, Elohim), nepřináší. Ale nějaké principy významu slova božího (šému) se dochovaly v bílé kabale.
Obdobně lze tedy předpokládat přinejmenším pět fází založení menhirové svatyně.
1. Stanoviště na němž se projevují paranormální úkazy nebo prožívají zázračné (za zrakem, či-li pozorovatelným jevem s přírodním výkladem) se odehrávající setkání šamana, proroka, praotce či pramatky rodu nebo lidu, s inteligencemi nadsvětské moci (předkem, božstvem, andělem, Bohem, něčím co lze prý popsat jako mimozemskou civilizaci, Buddhou, principem nadpřírody - taem, prvotním nebem a zemí, či jiným zjevem nadpřirozena.
Vhodné místo k ochraně obydlí a místa.
2. Výběr potřebných komponentů díla tohoto užitého pravěkého umění, kamene, oživovacích šémů - všeho co je třeba uložit do základů menhiru, či vše čím má být menhir navenek oživen a ozdoben jako sídlo božstva (v případě pohanského kultu), či jako anténa pro setkání s Bohem monoteismů, či meditační a léčivé místo, vznešená hora Buddhů, a dalších záměrů, jimž by měl menhir vyhovovat.
3. Průběh instalace a vztyčení menhirů, spolu s obrazem účinných zesilujících prostředků k jeho vlivu.
4. Obřad zasvěcení menhirového místa.
5. Následná péče o megalitické energetizované místo, meditace a relaxace u menhiru.
 ¨
Do jaké míry jsou ona božstva nebo Bůh sám přirozeností ákášahu, nebo ákášah, pramoudrost světa, projevem absolutního božstva, Buddhů nebo bohů, to není asi v lidských silách poznat beze zbytku, je to záležitostí víry.
Avšak jako má každé technologické nebo umělecké a rituální dílo své postupy, tak je tomu v případě menhirů.
Nejpůvodnější megalitické tradice jsou ztraceny a lze je snad jakž takž zjistit meditací a vhledem niterného zraku do ákášahu. To by však mohlo být snadno zpochybněno skeptiky, kteří samozřejmě zpochybní cokolivěk, včetně sama sebe.
Menhirové období je nutné oddělit na kultury neznalé kovu, a civilizace doby měděné a bronzové.
Jestliže se v něčem pravěká Evropa  a Levanta odlišuje od ostatního světa, tak je to příšeří minulosti s megalitickými památkami, jimiž je poseta nemalá část Evropy, Izraele, Jordánska, severní Saudské Arábie a občas Egypt, Maroko a Kášmír (Burzahóm).
Je jasné, že drahocenné šémy ze zlata, bronzu a mědi, mohly být z menhirů nebo zpod obětních míst u megalitů dávno ukradeny, zoxidovaly (malachit, chryzokol, azurit), rozpadly se (jantar), nebo je odplavila voda (různé obřadní uskupení obrazců z drahých nerostů, předmětů či korálů¨).
Průzkum hrobů a klenotů pohřbených náčelníků či šamanů, nebo kněžek, přináší poznání dostupných drahých kamenů dané kultury, kameny, které mohly dokonce utvářet nevědomý archetyp celé kultury (čínská posedlost jadeitu a nefritu přežívá od pravěku a nabývá na síle).
Oživovací jazyk je ještě těžším oříškem, nevíme jakou řečí megalitikové hovořili, indoevropština to asi nebyla. Jestli je složitý jazyk basků ve Španělsku pozůstatkem jazyků předpotopní doby ledové nebo stavitelů menhirů kultury se zvoncovými poháry, to není dodnes jasné. Víme jen, že keltským jazykem mluvící welšané, jsou geneticky paradoxně potomky kultury stavitelů menhirů, zvoncových pohárů, jimž keltové jazyk vnutili. Nebyl-li keltský a protoslovanský jazyk výsledkem nějakého rozhodnutí zasvěcenců, pro domluvu lidu na širokém území.
Proto máme k dispozici jen sanskrt nebo aramejštinu. V druhém případě nejsou oživovací formule místa dochovány.
Megalitikové sami sebe nedělili na pohany a nepohany, materialisty a idealisty.  Tyto dualistické představy městských říší naštěstí patrně pravěcí mudrcové neznali. Jejich svět nebyl od přírody oddělen, mohlo to připomínat tradice učení tao o jednotě všech protikladů a neexistenci protikladů jangu a jinu. Později se zvýraznila vazba na bohy, bohyně nebo Boha předků či tvůrce vesmíru samotného (Elohim, Djáuh-pitar Rgvédu, Brahmá,).
Djáuh (Zeus - dr.p. Dia, Iuppiter, Dievas, Divotvůrce, semitský El, Elohim), jako hromovládce, pán nebe, a matka země, jako jeho doplněk, náleží zajisté k nejstarší vrstvě principů nadpřirozena vůbec.
Zatímco kult Dia - Divotvůrce upadl do mytologického vládce olympských bohů, v tradici Bible se z Ela vynořilo nadkosmické univerzální božstvo (Adonaj, Jhvh), údajný zdroj věčného života Ježíše Nazaretského, Djáuh pitara (nebeského otce Rgvédy, kde není náhoda podobnosti pojmu pitar a páter v latině), nahradil neindoevropský áditja Indrah, se strašlivou magickou zbraní vadžry, mocný áditja, patrně původem z baktrijsko-margiánské civilizace stavějící města do půdorysu nejstarších jater a mandal na světě, Brahmá- praotec vesmírů, paramabrahman, absolutno samo.
Menhir je tedy návratem ke kořenům samotné civilizace Evropy a biblické tradice, jakož kořenům té části pravédské kultury, kde se ještě dochováno vztyčování menhirů (Atharvavéda, Skambhasúktam, menhir jako střed světa a sféry bytostí s nimiž umožňuje spojení).
HLUBOKÝM STUDIEM A POKUSY, JE ZŘEJMÉ, ŽE MENHIR JE PROSTŘEDKEM TRANSFORMACE VĚDOMÍ A VHLEDU DO ŽIVOTA S MNOHA DOPOSUD NEPOZNANÝMI EFEKTY, NA NĚŽ SE BOHUŽEL POZORNOST ČLOVĚKA VĚKU KALIJUGY PŘEVÁŽNĚ ORIENTUJE (bohatství, úspěch, sexuální síla, sláva, moc a zdraví, jako blahodárný rozvoj rodu).
Prvotním účelem rondelů neolitických kultur (lengyelské, a jiných), však byla zajisté genetická nebo též nadvědomá transformace proměny podvědomí v nadvědomí, stav bohů mezi lidmi. Někdy v této , pře devíti tisíci lety, se dokonce prý dle výzkumu dna objevuje modrooký člověk. Ne, že by to musela být kdoví jaká výhoda, ale záhada to zajisté je.
Pokud člověk dychtí nějak přispět k ochraně a transformaci své země nebo sama sebe či svého okolí, je pokus s menhirem to nejmenší, co může pro svět vykonat.