Masseba, menhir v biblické tradici.

Menhir, vztyčený kámen je předmětem mnoha bádání, sporů a až fantasijních teorií mnoha badatelů. Využívá se té okolnosti, že megalitická civilizace mlčí, nezanechala po sobě písemné prameny jako védští Indové, Sumerové a Egypťané.
Určité poznatky však poskytuje nejméně očekávaný pramen, Kniha knih, Bible, zvláště patero knih Mojžíšových. Paradoxem je, že v biblických tradicích a příbězích se setkáváme s jasnou snahou o soustředění kultu božstva do jedné nebo více svatyň, spojených s ústřední královskou mocí. Menhiry jsou pak káceny nebo opouštěny, či označovány za místo konání obřadů, spojených s božstvy a bohyněmi, které svatopiscům a prorokům nepřirostly k srdci.
Přesto je zřejmé, že Bible uchovává několik vrstev jakéhosi uctívání nadbožstva, (El), předoasijských kmenů.
Vzpomínku na předpotopní svět a jeho patriarchy, dobu od Noeho po Abrahama v civilizaci sumerských a chaldejských měst (Uru), čas pobytu v kenaanské zemi (Izák, Jákob, dvanáct synů Jákoba), pobyt v říši Egyptské, vyvedení z Egypta, čas jakýchsi vůdců křížených z proroky a šamany a dobu královské moci.
Naše současná kultura již ztratila znalost Bible jako své základní knihy, vlivem církevní a ateistické vzájemné války.
Nestranné studium biblických pramenů je snad skoro nemožným stavem mysli, s ohledem na židovské, křesťanské a materialistické postoje. Přesto lze v biblických knihách zachytit dobu postupně mizejícího megalitického věku.
Doba bronzová, v níž se příběhy a zasvěcení megalitů odehrávaly, byla soumrakem kultur, které se vyžívaly v uctívání kamenů, nebo ´používaly menhiry jako brány do jiných říší nadsvětské moci božstev.
Semitské jazyka používají pro menhir pojem massebá, což znamená vztyčený kámen.
Pastevecké skupiny, mezi něž hebreové a mnohé další semitské a indoevropsko-semitské národy, jež ohrožovaly   starověké státy nebo žily v blízkosti městských středisek v soužití s městskými obyvateli, uchovávaly prehiśtorickou důležitost posvátného místa, k němuž se navracely leckdy po mnoha letech putování mezi Egyptem a Sýrií, spojenou s viditelným znakem (menhirem).
Menhiry v Bibli také mají mnoho důležitých funkcí.
1. Masséby označující hrob význačné osoby, aby se zde potomci mohli v posvátném tranzu setkat s pravzorem a tradicí mýtického předka, z něhož mohou čerpat návody pro život, oproti návodům ke zkáze určeným.
Takovým místem byl menhir (massébá), postavený Jákobem na hrobem jeho ženy Ráchel, jež zemřela při porodu syna Benjamína, na cestě z Efraty do Betléma.
Takový menhir měl být místem úcty a meditace nad velkolepým dědictvím předků, návodem role ženy vůči muži a dětem, zde mohly do lidí vstupovat vize a sny s návodem pro dobrý a úspěšný, dokonce šťastný život.
2. Masséby jako brány nebeské, spojnice mezi zemí a nebem, jako byl Jákobův menhir v Beth-elu, domě Božím.
3. Jád massébá, z příběhu pohřbeného Ábšalóma, v druhé Samuelově 18,18. kde se jedná o menhir se silou královské moci pohřbeného krále nebo poraženého následníka trůnu. Jsou to menhiry vyvolávací moc význačného krále, místa vyvolávání ochránců země. ŘEKNĚME, KDYBYCHOM MĚLI MENHIR KARLA Iv. a chodili si zde pro státnické rady.
Král Panammu z města Zindžirli, byl vyvoláván jeho syny, král Saul se dotazoval ducha proroka Samuela a ten mu zvěstoval jeho porážku v nadcházející bitvě s Filištýny.
4. Menhir jako ochrana země, hranic, vymezovatel posvátných mezí mezi územími kmenů a říšemi.
Izajáš 19,19 zmiňuje vztyčení menhiru (massébá) zasvěceného Jahvemu na hranici, ve svých viděních a znamení Jahve Cabaoth (Hospodina Zástupů) nad Egyptem. To jsou menhiry chránící zemi neviditelnou rukou Věčného, jehož jméno budiž pochváleno.
5. Menhir jako brána nebeská mezi světy, mezi našim bytím a nadvědomím, což je obsah megalitického příběhu Jákoba (Geneze 28,18,22), v němž se setkává s Elohim, bohem předků na místě starého božiště (Lúz, mandlovníku, zasvěcenému pramatce zemi), kam se uchýlil před hněvem okolních kmenů, neboť se jako druhorozený stal  v rozporu se všemi dosavadními zvyklostmi náčelníkem kmene a to bylo jednou z příčin jeho nutnosti nalézt důkaz tohoto činu ve zdroji nebeském. Což se mělo stát zjevením žebříku- terasovitého schodiště, po němž vystupovaly a sestupovaly nebeské bytosti, poslové Boží, přeobraz andělů. Nakonec Jákob (chechtounek), obdržel na menhiru nové jméno (Izrael, bůh zápasící), a tak bychom mohli říci, že pravěký kmen izraelitů vznikl vlastně kolem menhirového božiště (Beth.elohim).
6. Menhiry budoucích úspěchu a dohody mezi kmeny jako byl kruh dvanácti menhirů (gilgál),  Jozueho v korytě řeky Jardén, než počal obléhat Jericho. Tento kromlech (kruh nebo elipsa z určitého počtu kamenů), dodal Jozuemu moc obsadit zemi kenaánskou. Dalším takovým menhirem byla masseba v Gileádu (Geneze 31,43-54), vztyčená Jákobem, nebo menhir na znamení vymezených území a práv mezi Jákobem a Lábanem.
7. Menhiry sloužící jako ochrana před mocí Jahve, jako byl kruh massebót, za nimiž stáli izraelští starší a jejich kmeny při zjevení na hoře Sinaj (Měsíce), kde měl dostat Mojžíš desky Zákona. Tím měli být svědci zjevení na hoře, chráněni před tím, aby jejich duše vlivem této moci tak rychle neproměňovaly své bytí, že opouštěly tělo (Exodus 24,4). Massebót kolem hory Sinaj sestavovaly kruh z dvanácti kamenů. Stejně tak je tomu v případě skupiny menhirů z Beth Šemeše, místa sluneční bohyně v Egyptě (Jeremiáš 43,13).
8. Menhiry potvrzující smlouvu mezi kmeny a nebo mezi kmeny a výhradně přijatým Bohem jako tomu bylo v Šekemu.
Gilgál - kruh menhirů se promítá do názvu ohraničeného území - Galileje.
 
Menhiry byly z kamene, posvátné stromy a sloupy ze dřeva (ašery).
Menhiry byly někdy opracovány (b-n-b), jak nalezneme v první knize Královské, 14,23 a v Exodu 24,4. Pak byly umístěny (š-j-m) na daném místě (Geneze 28,18), aby byly vztyčeny k nebeskému obzoru, vztyčeny vzhůru (r-v-m), jak je v Genezi 31,45, vynešeny vzhůru (g-v-m), (Deuteronomium 16,22, Levitikus 26,1), vztyčeny (Geneze 35,14, 35,20, druhá Královská 17,10).
Prorok Hóšea zmiňuje výtečný oděv pro menhir (hjtjbv msbvt), tradici která předznamenává kult odívání sošek panny Marie nebo božstev hinduistických chrámů a kamenných indických pokračovatelů menhirů, šiva-lingamů (Hóšea 10,2).
Na druhou stranu izraelité a proroci vybízeli k ničení Baalových menhirů, které byly zasvěceny hromovládné moci pánů hmoty - baalům. Rozbíjeli je na kousky (šabbér). Přitom nakonec došlo s ohledem na historická dramata spojená se zklamáním ohledně pádu asyrské říše, tísně z moci babylónie, k centralizaci kultu Jahveho v Jeruzalémě a boření či kácení všech menhirů, jak oněch bran nebeských Jahveho´, tak Baala, boha války a hmotných sil přírody.
MENHIRY BYLY VZTYČOVÁNY NA VÝŠINÁCH (bahamlot), upravených místech a plošinách (bámah), jako ve svatyni danovců v severním Izraeli, v Danu.
Biblická tradice tedy zná menhiry od malých kamenů po několikametrové, dvou až tří metrové masséby, menhiry, které jsou jakýmisi anténami Božstva, branami nebeskými (Beth-elohim), po menhiry jako sídlo božstva. Tím se liší biblická a pohanská tradice, že dle předpotopní zkušenosti se na místě božiště božstvo zjevuje, ale nebydlí zde, na rozdíl od vize, že božstvo má menhir jako své tělo.